Testy ojetin
Test totálního pekáče: Opel Astra 1.6
Nemá LED světla, vyhřívaný volant ani wi-fi. A kdyby všechno bylo podle pravidel, nejspíš nemá ani technickou. Přesto je to stále typické auto mladé české rodiny.
18.6.2017, Vojta Bednář
Opel Astra z roku 1997, stále běžný jev na českých silnicích.

Aby bylo jasno, vůči téhle Astře nechceme být nijak zlí. Přezdívku Pekáč jí dali sami majitelé, kteří si samozřejmě dobře uvědomují, čím jezdí. Opel z roku 1997 mají v rodině jako druhé auto prostě proto, že jim nic jiného nezbývá. Je to takový klasický případ. Oba manželé pracují ve zdravotnictví, takže nevydělávají žádné ohromné peníze. S ohledem na ceny bytů v Praze bydlí v menším městě asi 15 kilometrů od hlavního města, odkud dojíždějí do práce. A protože pracují na směny, mají dvě malé děti a dopravní obslužnost není nijak skvělá, bez dvou aut se objektivně neobejdou. Stejně jako velká část lidí v Česku – ačkoliv se stále častěji objevuje iracionální názor, že jezdit autem je snad cosi špatného.

Hlavním rodinným autem je velké a vcelku moderní Mondeo minulé generace. V tom se jezdí s dětmi, pohodlně a bezpečně. Pekáč slouží jako přibližovadlo. V rodině je už přes deset let a letos v říjnu mu bude rovných dvacet let. Až budou peníze, tak se prý vymění za novější vůz, ale zatím jsou tu vždycky nějaké důležitější výdaje. Není divu, že průměrný věk vozového parku v Česku už loni překonal hranici 15 let – podobných aut jsou všude spousty. Je to pochopitelné, přesto politici a různí experti pravidelně bijí na poplach, že se s tím musí něco dělat. Jenže co? A proč vlastně?

Nechat žít

Tahle Astra najezdí pár tisíc kilometrů ročně a svému účelu slouží naprosto bez problémů. Ekologickou zátěž představuje zcela minimální, obzvlášť ve srovnání s výrobou nového auta. A co víc, její majitelé ji mají dokonce rádi, bez ohledu na všechny její neduhy. Ostatně cena většiny oprav se počítá na stokoruny a za tisícovku seženete klidně celý motor. Ještě v roce 2007 to přitom vlastně bylo docela hodnotné auto. Koupilo se za 60 tisíc z Německa a za dalších 30 tisíc se dalo pořádně do kupy. Dnes už má s ohledem na nezaplacenou ekologickou daň cenu spíš zápornou a nikdo by ho nekoupil. Ostatně získat technickou je prý vždy trochu kreativní proces a některé kontrolky bylo lepší prostě odpojit…

Když člověk každý týden zkouší nějaké nové auto napěchované výbavou, s tímhle světem rychle ztratí kontakt. Blízké setkání je pak docela šok. Koroze a sloupaný lak kolem dokola, zrcátko přilepené lepicí páskou, na kolech i v létě levné zimáky, místo tlačítek švihadla. Oba zadní tlumiče už se prý postupně katapultovaly skrz podběhy do kufru, ale náprava se vždycky dala zase dohromady. Pekáč má taky tendenci se přehřívat, takže občas musíte pustit do interiéru pořádnou dávku rozpáleného vzduchu z motorového prostoru, abyste mu ulevili. Ano, i v létě. Obzvlášť v létě.

Lepší, než byste čekali

Jenže ono je to ve výsledku mnohem lepší auto, než se zdá. Jak je u aut z této éry zvykem, uvnitř je navzdory kompaktním rozměrům spousta místa vepředu, vzadu i v kufru. Interiér není vůbec odpudivý, ale prostě jednoduchý a funkční, i když místy opotřebovaný. Jízda je pohodlná, plavná a jednoduchá benzínová jedna šestka do stovky i slušně zrychluje. I dálniční rychlostí se dá jezdit v pohodě a beze strachu. Jen na velkých nerovnostech se občas zezadu ozve strašná rána – asi se další tlumič dere na svobodu.

Z volantu ovšem máte pocit, že je ke kolům přilepený žvýkačkou. Všechny ty vůle po celém autě a nepříliš tuhá karoserie navíc znamenají, že autu chybí vyváženost a plynulost v přenosech hmotnosti. Při nájezdu do zatáčky dlouho odolává náklonu, ale pak se rázem prudce zhoupne. Stejně tak i nedotáčivost přichází nelineárně a od určité rychlosti se auto zatáčce začne přímo fyzicky bránit. Já tam nechci! To ale musíte jet zcela neadekvátním způsobem a celkově vzato Astra po 20 letech a 250 tisíc kilometrech až nečekaně dobře drží stopu. Jen holt nesmíte chtít, aby měnila směr příliš rychle. Ale protože v takovémhle autě se rozhodně nechcete vybourat, stejně vždycky pojedete opatrně.

V posledních letech se stalo zvykem předstírat, že taková auta neexistují. Že všechny ty Felicie, Escorty a Astry by se, slovy klasika, „měly zakázat“. Sebrat jim techničáky, poslat do šrotu. Vždyť jsou pro smích. Smrtící pasti. Smradlavé šunky. A ještě před tím je pořádně zpoplatnit! Ať si každý rozmyslí, jezdit starým levným autem. Nedej bože do města. Jenže my je potřebujeme a ona nám za pár korun dělají dobrou službu. Je to přirozená součást českých silnic, zcela adekvátní české ekonomice.

České pekáče, my vás nedáme!